Co v randálu nákupní horečky neslyšíme: Zásadní role ticha a hluku pro lidské zdraví i psychiku. Nejen ústy přijímáme toxiny. Jak si snížit krevní tlak?

thumbnail

ERIKA MAGDALENA PEPRNÁ připomíná součást našeho zdraví, kterou málokdy vnímáme - a která nás může uzdravit, ač vůbec nic nestojí

Často na Protiproudu připomínáme, že žijeme v epoše nazývané “doba jedová”. Jedné její podstatné složce jsme se však zatím nevěnovali dostatečně. Je to složka naprosto klíčová, stejně jako ty, o nichž píšeme obvykle. A možná ještě více: Ve skutečnosti jde o součást zdraví důležitější, než všechny potraviny světa.

Jde o ticho. Respektive jeho nedostatek.

Jedovatý hluk způsobuje nemoci

Do našeho těla se každodenně dostává množství toxinů z potravy. Mnohokrát slýcháme, alespoň v alternativnějších kruzích, že jsou naše půda a s ní naše potraviny chudé na živiny. Ty pak musíme tělu složitě dodávat ve formě různých bylin, “superpotravin” a potravinových doplňků. Také slýcháme varování před toxiny v kosmetice,  mycích prostředcích pro domácnost a lécích, před zbytky pesticidů v ovoci, hliníku v očkovacích látkách. Málokdy ale slyšíme také o tichu a hluku.

Je to zvláštní: “vědecké” názory na hluk jsou paradoxně dost jasné. Hluk škodí. A to velmi podstatně.

První studie účinků hluku na lidské zdraví - psychické i fyzické - proběhly už v sedmdesátých letech minulého století. Hybnou silou jednoho z prvních pilotních projektů byla newyorská doktorka psychologie Arline Bronzaftová. Ta při dojíždění hromadnou dopravou na univerzitu tak dlouho spekulovala o tom, jaký vliv asi musí mít hluk projíždějících vlaků na osoby, žijící u trati, že se rozhodla učinit hluk předmětem svého zkoumání.

Je škoda, že pro většinu z nás, ať již křesťanů, pohanů či “věřících ateistů”, je Advent z donucení spíše dobou, kdy ticho z našich životů mizí

Výsledky byly naprosto zdrcující: ve škole, v níž studie probíhala, se zjistilo, že dospívající děti ve třídách, kolem nichž každé čtyři a půl minuty projíždí vlak, vykazovaly výsledky, jež jsou co do učení i chování o celý rok (!) pozadu za dětmi, které se učily v zadním, tišším traktu budovy. Učitelé rovněž udávali větší míru vyčerpání na konci dne. Poté, co newyorský dopravní podnik instaloval tlumiče hluku na kolejnice, zlepšily se výsledky u dětí i učitelů natolik podstatně, že bylo vše jasné.

Bronzaftová sice neměla mnoho následovníků, v nedávné minulosti se ale hluk stal dokonce předmětem výzkumu Společného výzkumného centra Světové zdravotnické organizace a Evropské komise. Tato “supermainstreamová” organizace vydala v dubnu 2011 zprávu, v níž po zhodnocení řady evropských epidemiologických studií konstatuje: stálé vystavení “hlukovému znečištění” může vést ke zvýšenému krevnímu tlaku i zvýšení počtu srdečních selhání, zvyšuje výskyt a závažnost tinnitu i nespavosti.

Kromě toho zpráva potvrzuje, co psycholgoové vědí již desítky let - že “chronický hluk” může mít devastující účinky na dětské zdraví i na mentální vývoj a růst dítěte. “Je naprosto přesvědčivě dokázáno, že hluk má negativní účinky na zdraví populace,” dodává text.

Samozřejmě, že se zpráva šíří především o “běžně známých” zdrojích hluku - tedy automobilech, letecké či železniční dopravě. Poněkud stranou nechává “neakustický hluk”, tedy ten pouhým uchem neslyšitelný či vlastně “nehlasitý” hluk. Aby také ne: jedním z největších “znečišťovatelů” v tomto oboru jsou například jinak tak Evropskou unií milované větrné elektrárny. Zmíněná dr. Bronzaftová se jejich vliv na psychické zdraví pokouší zkoumat, ale sama dodává, že z amerických federálních zdrojů na její výzkum jaksi nejsou prostředky. Náhodička…

“Oficiální” místa se tedy dostanou vlastně jen k banálnímu zjištění, že randál není bezva. Inu, to víme tak nějak všichni, ačkoli to asi nevíme “vědecky”. Jenže - co s tím?

To je skutečná otázka. A odpověď na ni můžeme najít ukrytou již v citované mainstreamové kompilaci WHO a EU o studiu hluku. Samozřejmě se můžeme pokoušet jít na to “zvenčí” a regulovat množství hluku - snažit se mít ve svém okolí co nejtišší letadla, auta i vlaky (a pokud možno žádné větrné elektrárny). To je jistě dobré a potřebné. Co když ale nemůžeme? Podobné věci se nedají změnit přes noc - pokud se tedy samozřejmě neodstěhujeme kamsi na Kamčatku (pokud tam ovšem zrovna nebude dunět sopka) či na opuštěný tichomořský ostrov.

Ticho léčí

Něco se dělat určitě dá. Zpráva totiž sama dodává, že je vůbec těžké podobné věci hodnotit, protože “jednou z příčin pochybností o předvídatelnosti účinků hluku je to, že dostupné studie ukazují velkou variabilitu v reakcích na stejnou míru hluku u zkoumaných jednotlivců.” Jinými slovy: nejde jen o to, v jak hlučném prostředí žijeme - ale také o to, jak na něj reagujeme.

A reakce závisí na celkové míře naší odolnosti i na tom, co se sebou podnikáme. Je to konec konců podobné, jako u potravin: jedna (potřebná) možnost je snažit se zbavit toxinů a škodlivých potravin. Druhá - ještě potřebnější - je dodávat tělu ty “správné”.

Což, pokud budeme pokračovat v analogii, znamená, že nemusíme nutně emigrovat na Kamčatku. Je ale nutné “užívat ticho”. Ticho léčí - což je další stará pravda, potvrzená i “vědecky”.

Zajímavou studii na toto téma provedl vlastně náhodou Luciano Bernardi, doktor medicíny z univerzity v italské Pavii. Bernardi chtěl zkoumat účinky různých typů hudby na krevní tlak, tep i dechovou frekvenci, z nichž zase jde odvodit míru stresu, kterému je organismus vystaven. Pouštěl “pokusným osobám” rap, techno i klasiku. Výsledky ho ovšem poněkud zaskočily. Samozřejmě, že - jak čekal - klasická či meditační hudba uklidňovala. Zdaleka nejlepších výsledků ve zklidnění ale dosáhly zkoumané osoby ve dvouminutových pauzách, kdy pouze klidně ležely a naslouchaly tichu.

Jak na ticho? Zevnitř

Z tohoto důvodu se jeví docela alarmující, že v nemocnicích se průměr hluku naopak zvedá. Toho, aby se léčili v tichu, jsou pacienti opravdu “ušetřeni” - průměrná úroveň hluku v americké nemocnici se zvedla na zhruba 72 decibelů (na konci padesátých let to přitom bylo asi 57 decibelů), což je více než dvojnásobek úrovně “předepsané” Světovou zdravotnickou organizací. Randál je zkrátka všude - a v technicistním prostředí nemocnic neméně.

Ale zpět k léčení tichem. Je jednodušší, než si myslíme. Odizolovat se od “hluku všedního světa” lze totiž nejen dokonalým pokrytím stěn protihlukovou přepážkou. Daleko účinnější (a levnější) způsob máme všichni k dispozici. Je jím ztišení vnitřní.

“Vnitřní hluk”, který vydávají naše myšlenky a každodenní starosti, je totiž také podstatnou věcí pro naše zdraví či nemoc. Samozřejmě jde o veličinu podstatně hůře měřitelnou, a proto také hůře postižitelnou. Lékařský “mainstream” začíná zvolna spekulovat o zdravotních účincích například meditace (a psali jsme o tom již dávno). Nejde ale zdaleka jen o ni.

Kdo bude chodit dvakrát týdně někam na jógu “si zameditovat” či bude “jen tak sedět a vyhánět z hlavy myšlenky” si totiž zdaleka neposlouží tak dobře, jako pokud bude provádět meditaci jednoznačně duchovně zaměřenou. Přicházejí na to i vědci:

 

Meditativní modlitba pomáhá

Nedávný vědecký výzkum (zpráva o něm vyšla v Journal of Behavioral Medicine v roce 2005) sledoval dvě skupiny osob. Obě naučili výzkumníci určité meditační a relaxační techniky. Jedné skupině však šlo “jen” o relaxaci, kdežto druhá prováděla meditaci spirituálně zaměřenou (tedy zhruba řečeno kontemplativní modlitbu). Všichni měli takto “meditovat” dva týdny 20 minut denně. Poté se zkoumané osoby dostavily do laboratoře, měly opět 20 minut meditovat (či se modlit) a poté následoval test - ponoření ruky do vody o teplotě 2 °C. Zkoumalo se, jak dlouho dotyčný v ledové vodě ruku udrží, aniž by cítil bolest, a jak dlouho dokáže bolest snést. Také se zkoumalo, jak se obecně testované osoby cítí, zda za dobu výzkumu ubylo nervozity, nebo se jim zlepšila nálada, atd.

Osoby, které se modlily, respektive prováděly nábožensky zaměřenou meditaci, přitom vykázaly významně lepší výsledky - například bolest snesly dvakrát déle, než osoby, které “pouze meditovaly”. V ostatních ukazatelích byly výsledky podobně pozitivní.

Malý “zázrak”? Svým způsobem možná ano. Samozřejmě, že platí, že “účinky” modlitby nelze dost dobře vědecky zkoumat. Ona totiž modlitba není jen tichem. Je vnitřním ztišením, které umožňuje “čemusi jinému” vstoupit. Jenže - právě o to asi jde.

Malý zázračný recept

Dobře to vědí křesťané. Pro ně je právě vrcholící Advent dobou vnitřního usebrání a ztišení - vyčištění všeho, co uvnitř nás překáží Božímu Světlu, které k člověku přichází. Proto - ne z nějakého sebemrskačství a sadismu - někteří křesťanští rodiče pokud možno nepouštějí večer v Adventu televizi, nebo nechtějí dětem “dovolit” počítače.

Je škoda, že pro většinu z nás, ať již křesťanů, pohanů či “věřících ateistů”, je Advent z donucení spíše dobou, kdy ticho z našich životů mizí. Nahrazuje je nekonečný stres z uzávěrek v práci a řev motorů aut, valících se do nákupních center, v nichž zase vyřvávají variace na koledy a hádají se vystresovaní dospělí s rozjívenými dětmi… dobou hlučných vánočních večírků a rodinných hádek o to, jak nejlépe usmažit kapra.

Proto mám pro vás jeden předvánoční zdravotní tip, jehož účinnost je léty ověřená i pro ateisty: zkuste si vyhradit deset minut denně a na tu dobu se posadit do kostela. Každý, kdo tam někdy zavítal, totiž dobře ví, že je tam docela zvláštní ticho. Velmi dobře se v něm kontempluje, či “medituje”  či “přemýšlí” (pokud je vám takový výraz bližší). Z nějakého důvodu je v kostele i uprostřed hlučného města mnohem větší ticho, než v jakékoli jiné budově.

Proč? Na to nám asi zkoumání Světové zdravotnické organizace neodpoví.

Naštěstí si můžeme odpovědět každý sám.

zdroj: protiproud.parlamentnilisty.cz

Sdílet tento článek

Líbí se Vám Pan Občan?


Co si o tom myslíte? komentujte! :)