Erik Best: existuje v ČR svoboda tisku?

thumbnail

Zeptejte se třídy českých studentů žurnalistiky, jestli jejich rodiče byli členy komunistické strany, a začnou se nervózně dívat po místnosti. Co je vám do toho, pomyslí si nejspíš okamžitě.

Pětadvacet let po revoluci mladí lidé nechtějí být nálepkováni na základě rozhodnutí, která jejich rodiče učinili v minulosti.

Co se stane po dalších dvaceti pěti letech, až tu bude nová generace studentů žurnalistiky? Také jim bude trapné odpovídat na otázku, jestli jejich rodiče pracovali pro jednoho z českých mediálních oligarchů?

Je nespravedlivé srovnávat členství v komunistické straně za totalitního režimu s prací pro mediálního barona v demokratickém zřízení? Jestli jde o srovnání spravedlivé, ukáže jenom čas, ale počáteční hodnocení nevypadá příznivě. Opravdu se zdá, že práce pro jednoho z mediálních oligarchů nebo minioligarchů je u novinářů a dalších mediálních profesionálů vskutku svým způsobem srovnatelná s rozhodnutím vstoupit do bývalé komunistické strany.

Někteří z těchto profesionálů mohou tvrdit, že není jiný dobrý způsob, jak vykonávat své povolání. Účetní, grafici a reklamní asistenti mohou přesvědčivě prohlašovat, že pracovat pro jednoho z těchto vlastníků médií je nutnost, pokud chtějí mít perspektivu kariérního růstu – právě tak jako mnozí níže postavení bývalí komunisté. Podobně je to s lifestylovými a sportovními novináři, z nichž většina může své řemeslo provozovat bez vměšování shora. Nicméně zpravodajští, političtí a byznysoví editoři, a hlavně šéfredaktoři, jsou ve středu dění. Jejich kariéra je neúprosně svázána s budoucností jejich oligarchy.

Zmiňovanými oligarchy jsou vlastník Mafry Andrej Babiš, majitel Economie Zdeněk Bakala a Daniel Křetínský s Patrikem Tkáčem, vlastníci Czech News Center. (K posledním dvěma by se měl počítat ještě Martin Roman, což okomentujeme později.) Minioligarchy jsou majitel Empresy Jaroslav Soukup a vlastník Mladé fronty František Savov. Dohromady ovládají většinu trhu tištěných a internetových zpravodajských médií. Ve všech případech mají hlavní obchodní aktivity mimo oblast vydavatelství a média jim slouží jako nástroj vlivu na veřejné mínění a ochrany jejich dalších zájmů.

Všichni tvrdí, že jako vlastníci do zpravodajské činnosti nijak nezasahují, ale u každého z nich se najdou doklady o tom, proč to není pravda. Vměšování ze strany vlastníků vytváří zvláštní situaci, kdy jsou novináři nuceni obhajovat své jednání, podobně jako bývalí komunisté často považují za nutné obhajovat své rozhodnutí vstoupit do strany. Někteří novináři se prý do svých textů snaží bez vlastníkova vědomí propašovat některé věci, což se podobá argumentu exkomunistů, kteří do strany vstoupili, aby ji „reformovali zevnitř“. Mezi zaměstanci Mafry je teď populární říkat „alespoň víme, kdo to vlastní“. To je narážka na Czech News Center, jehož koneční vlastníci nejsou známi. Dostupné záznamy končí u dvou offshorových společností, jedné se sídlem v Nizozemí a další se sídlem ve Velké Británii. Prosby, aby Czech News Center doložilo, že jedním z benefičních vlastníků není Martin Roman, zůstaly bez odezvy.

V ČR technicky vzato existuje svoboda tisku, stejně jako Československo bylo technicky vzato signatářem Helsinských dohod. Ve skutečnosti musí čeští novináři čím dál častěji zakládat vlastní tituly, aby se svobodě tisku mohli těšit. V tomto ohledu česká mediální scéna zažívá jedno z nejdynamičtějších období za dlouhá léta.

Nicméně tyto nezávislé tituly nečte o mnoho více lidí než samizdat, jelikož Čechy zatím oligarchizace médií nijak zvlášť netrápí. To jsou dobré zprávy pro mnoho českých novinářů (a jejich děti), kteří v budoucnu nechtějí být nálepkováni, ale dost špatné zprávy pro českou novinařinu coby váženou profesi.

zdroj: ac24.cz

Sdílet tento článek

Líbí se Vám Pan Občan?


Co si o tom myslíte? komentujte! :)