New York Times: Visegrádským zemím je nutno odebrat ekonomické benefity, když nedodržují hodnoty Evropské unie

thumbnail

Visegrádské země s radostí přijímají finanční dotace z Evropské unie, které mají naprosto klíčový význam pro jejich hospodářský rozvoj. Avšak my ve staré Evropě jsme dosud nevyžadovali, že součástí této úmluvy musí být i kultivace demokratické kultury a sociální rozrůzněnosti. Nevěděli jsme, že na tom musíme trvat.

Před pětadvaceti lety, v únoru 1991, založili v maďarském městě Visegrád u Dunaje vedoucí představitelé Polska, Československa a Maďarska tzv. visegrádskou skupinu, píše v deníku New York Times Sylvie Kauffmannová, bývalá šéfredaktorka francouzského deníku Le Monde. Cílem visegrádské skupiny tehdy bylo zrychlit integraci těchto tří zemí do svobodné, demokratické a prosperující Evropy. Mezitím došlo k rozštěpení Československa, čtyři visegrádské země vstoupily v roce 2004 do EU a nyní se scházejí jedině s cílem bojovat proti Evropské unii.

Během staletí byly visegrádské země ovládány Pruskem, Rakouskem, Německem a Ruskem. V roce 2016 je jejich společným nepřítelem Brusel. Je znepokojující vidět, jak vzniká nový rozkol mezi Západem a Východem, který hrozí skončit rozpadem Evropské unie.

Odpor visegrádských zemí vůči Bruselu je jiný než odpor Británie. Visegrádské země nechějí odejít z EU, jen odmítají dodržovat určitá její pravidla. Francouzský politolog rumunského původu Pierre Hasner nám připomněl pojem "kolektivní neurózy", pojem, který definoval maďarský filozof István Bibó ve své knize z roku 1946 nazvané "Pocit zoufalství malých východoevropských zemí". Bibó popsal existenciální úzkost středo a východoevropských zemí, která občas vede k "politické hysterii".

V současnosti vládne politická hysterie proti návrhu Evropské komise určit pro všechny členské země EU uprchlické kvóty. V parlamentních volbách na Slovensku, kde premiér Robert Fico používal tvrdou protiimigrantskou rétoriku, se právě do sněmovny dostala ultrapravicová neonacistická strana a bude tam mít 14 poslanců.

Noví vládci ve Varšavě, v Praze, v Bratislavě a v Budapešti absolutně odmítají muslimské uprchlíky. Nechtějí, aby se změnila etnická, náboženská a kulturní stejnorodost jejich společnosti. Považují multikulturalismus za model, který údajně selhal.

Když takovéto argumenty slyšíme od Donalda Trumpa a od Marine Le Penové, to už samo o sobě je dost špatné, ale slyšet je ještě od vedoucích představitelů nových demokracií?

Způsob, jimž visegrádští politikové praktikují demokracii a omezují vládu zákonnosti tak daleko, jak to jen jde v rámci volené reprezentace, také šokuje starší demokracie v západní Evropě. Jiný francouzský politolog, Jacques Rupnik českého původu, identifikoval dva konvergující trendy.

"Jsme svědky demokratické regrese a napětí spojeného s identitou těchto národů v souvislosti s migrací, a oba jevy se navzájem posilují," řekl mi. "Totéž nacionalistické konzervativní autoritářství, které nyní hraje tak velkou roli v domácí politice těchto zemí, se také týká jejich reakce na uprchlickou krizi, která se radikálně odlišuje od reakce Evropské komise a od reakce většiny ostatních členských zemí EU."

Neočekávalo se, že se postkomunistické země vydají tímto směrem. Se svým takzvaným gulášovým socialismem bývalo například Maďarsko nejliberálnějším sovětským satelitem a pokojně přešlo k demokratické vládě.
Avšak žádná komunistická země ještě nikdy nezažila radikální přechod k demokracii a k tržní ekonomice.

Úsilí transformovat hospodářství bylo tak náročné, že nové demokratické elity nevěnovaly žádnou pozornost budování nové politické kultury. Moderní maďarská a polská politika je postižena dědictvím komunismu, má velké problémy se sdílením moci, trpí četnými konspiračními teoriemi a snaží se potlačovat a vylučovat politické oponenty z veřejné debaty.

Dalším faktorem, který se často ignoruje, je, že většina lidí v těchto zemích je chudá. Když se nedávno vyjádřil polský ministr zahraničí Witold Waszczykowski, že svět přece nemůže směřovat jediným směrem, "k nové směsici kultur a ras, do světa cyklistů a vegetariánů", odmítl tím pokrokové sociální hodnoty, které jsou považovány za součást západoevropského hospodářského modelu.

Visegrádské země s radostí přijímají finanční dotace z Evropské unie, které mají naprosto klíčový význam pro jejich hospodářský rozvoj. Avšak my ve staré Evropě jsme dosud nevyžadovali, že součástí této úmluvy musí být i kultivace demokratické kultury a sociální rozrůzněnosti. Nevěděli jsme, že na tom musíme trvat.

Ohrožuje vzestup takzvané iliberální demokracie soudržnost Evropské unie? Možná. Avšak euroskeptická populistická hnutí nejsou zdaleka jen středoevropským jevem - posilují i v zakladatelských zemích EU. Pětadvacet let po vzniku visegrádské skupiny stále ještě hledá Evropa svou jednotu. Ale nálada se změnila - od solidarity k rekriminacím.

Kompletní článek v angličtině ZDE

zdroj: blisty.cz

Sdílet tento článek

Líbí se Vám Pan Občan?


Co si o tom myslíte? komentujte! :)