O rodičích a dětech a o tom, jak jim může pomoci ekonomie

thumbnail

Ekonomie je mocný nástroj pro pochopení společnosti. Rozeberme si dnes jeden příklad, jak konkrétně může pomoci těm nejmenším a jejich rodičům.

Čas od času se setkám s otázkou, k čemu vlastně je ekonomie. Je to věda o penězích a trzích? O hospodářské a měnové politice? O chování firem a spotřebitelů? Ano, to všechno je také ekonomie. Nad tím vším ale stojí jedno nejvyšší téma: ekonomie je především věda o lidech – a to o lidech jako jedincích. Individuální člověk je nejpodstatnějším ekonomickým aktérem, ať zkoumáme dopad cenové regulace nebo klání konkurenčních firem.

Jedinec jako spotřebitel, politický funkcionář nebo ředitel firmy je ten, kdo v rámci dostupných možností usiluje o naplnění svých preferencí a tím se stává bezděčným účastníkem makroekonomických procesů, jako jsou změny zaměstnanosti, inflace nebo hospodářský růst. Tři slova z předešlé věty bych rád zdůraznil: naplnění svých preferencí. Jedná se o stavební kameny dané věty, bez kterých by ona věta – a zároveň ani jakákoli lidská činnost – nedávala smysl.

Kdo se moc ptá, až tak moc se nedozví

Jak ale může ekonom preference lidí rozpoznat? Může se například zkusit zeptat. S dotazováním je ale spojený zásadní problém – lidé často až do okamžiku, kdy k tomu dojde, sami netuší, jak se zachovají. Pokud by se mě někdo právě teď zeptal, jak se zachovám, když se cena zlata propadne na sto dolarů za unci, asi bych odpověděl, že v takovém případě nakoupím, co to jde. Jenomže ten hypotetický propad ceny je jen jeden izolovaný element mého rozhodování, ve skutečnosti bych se vlivem dalších okolností mohl zachovat úplně jinak – co když mezitím přijdu o práci? Nebo budu čelit nenadálým výdajům kvůli zdraví?

Může člověk vůbec své preference dopředu nějak věrohodně odhadnout, nebo jsou příliš silně podmíněny aktuálními okolnostmi?

Nemluvím potom ani o docela banálním riziku dotazování, totiž že odpovědi můžou být zkreslené neochotou respondentů odpovídat pravdivě – kolik lidí by například přiznalo krácení daní či konzumaci nelegálních drog?

Dál může ekonom zkusit provést experiment. Ty se ovšem v ekonomii jakožto společenské vědě potýkají s problémem, jak izolovat volní jednání, kterým člověk reaguje na komplexní okolí. Ačkoli po světě existují „laboratoře experimentální ekonomie“ (jedna je například i na pražské VŠE), jejich zjištění nelze přisuzovat mimo laboratorní podmínky příliš velkou váhu. Ekonomické experimenty totiž vrhají své subjekty do nereálného světa s omezeným počtem vlivů, což jednání zúčastněných zákonitě ovlivňuje oproti jednání skutečnému. Ano, experimenty můžou napomoci při řešení „malých“ problémů, jako je nastavení efektivnějších parametrů v rámci akademického světa, nepomůžou ale například při řešení „velké“ otázky, jak mají být akademické instituce financovány.

Demonstrované preference

Ekonomovi tudíž při poznávání lidských preferencí nezbývá nic jiného než pozorovat, jak se ta která preference v reálném světě projevuje. Člověk může totiž své okolí i sebe neustále přesvědčovat o tom, že má „radši knihu“, nicméně potkáme-li ho každý pátek v hospodě, mluví jeho jednání o niterních preferencích zcela objektivně.

Preference, které jsou vždy subjektivní a často proměnlivé, jsou tudíž demonstrovány jednáním. Demonstrované preference jsou, na rozdíl od preferencí vyslovených či hraných (v rámci experimentu), konceptem, se kterým už může ekonom pracovat bez rizika zkreslení – ať vlastním hodnotovým soudem, nebo nedostatečnou sebereflexí zkoumaného subjektu.

Nic jiného by ekonoma v souvislosti s lidskými preferencemi zajímat nemělo. Ekonom není etik a slovy Ludwiga von Misese „ekonomii zajímá nikoli to, co by člověk měl dělat, ale co skutečně dělá“.

Vzdělání za peníze – v éře bezplatného školství

Tolik k teorii; nyní se ale vraťme k otázce z úvodu článku: k čemu nám to vlastně je? Inu, vezměme to takříkajíc odspodu a zaměřme se na předškolní a základní vzdělávání. V České republice provozuje stát jak školky pro nejmenší děti, tak základní školy pro ty školou povinné (561/2004 Sb.). Tyto instituce jsou dotované státem, takže rodič platí za docházku svého potomka pouze symbolickou částku nebo vůbec nic. Přesto můžeme pozorovat záhadný jev: někteří rodiče preferují platit mnohonásobné (v případě bezplatné alternativy dokonce nekonečně násobné) poplatky za vzdělávání svého dítěte v soukromé školce či škole!

V případě školek se nabízí jedno vysvětlení: jak tomu u státem provozovaných podniků bývá, kapacita školek je nedostatečná („Jak to!?“ ptají se nyní rozhořčené maminky, „vždyť jsme měli sčítání občanů, které to mělo napravit!“). Rodiče tak patrně v zoufalosti a s nechutí posílají své děti do soukromých institucí a čekají na posun fronty na baná- ehm, školky.

Ano, jsou i takoví rodiče a lze tak vysvětlit existenci soukromých školek, které nabízejí služby kvalitativně blízké těm státním. Regulatorní požadavky na provozování soukromé školky zároveň vylučují vznik levných alternativ, jako jsou sousedské hlídací kroužky v soukromých bytech. Ani ty nejlevnější soukromé školky, které pouze suplují chybějící místo v těch státních, tudíž nejsou lacinou záležitostí.

Jak ale vysvětlit nabídku dražších školek, které stavějí právě na kvalitativní odlišnosti – ať v počtu dětí na učitelku, vzdělávací filozofii, dobrém jídle nebo ještě něčem jiném?

Nemluvě pak o základních školách, do kterých se zákonitě (sic) dostane každé dítě!

Friedmanovy vouchery

Demonstrované preference rodičů tak mluví k ekonomovi (potažmo každému s otevřenýma očima) jasnou řečí: rodiče preferují platit vysoké částky za možnost volby v souvislosti se vzděláním svého potomka. Bohužel jen malá část rodičů tuto volbu může učinit, jelikož při platbě za soukromou škol(k)u jsou rodičové zároveň povinni platit i státní vzdělávací systém, kterého se jejich dítě nijak neúčastní. Ale i přes tuto dvojí platbu se najde spousta rodičů, kteří stále preferují soukromou alternativu před tou státní (a uživí například desítky Montessori školek, které lákají právě kvalitativně jiným přístupem než státní školky).

Co s tím? Jedná se přece o ukázkový případ, kdy lze ve společnosti dosáhnout paretovského zvýšení blahobytu! Stačí pouze oprášit desetiletí starý recept z hlavy slavného chicagského ekonoma Miltona Friedmana – školské vouchery. Každý rodič by od státu dostal poukaz k uplatnění ve vzdělávací instituci podle vlastního uvážení. Podle rozpočtu ministerstva školství (tabulka C-14) za rok 2015 platí stát za dítě ve věku 3–5 let necelých 40 tisíc korun ročně, u dětí ve věku 6–14 let pak 50 tisíc korun. Na tom by se nic nezměnilo; rodiče by pouze disponovali mocí utratit tuto částku tam, kde preferují. V případě vyššího poplatku by pak doplatili rozdíl, v případě nižšího poplatku by mohli dostat odpovídající slevu na dani.

Školství nepotřebuje navyšovat rozpočty či vymýšlet složité algoritmy pro umisťování dětí ve školkách s nedostatečnou kapacitou. Školství, obdobně jako jakékoli jiné státní odvětví, potřebuje odbourat bariéry mezi klienty a poskytovateli. Školské vouchery nejsou ideálním řešením (jako by byl úplný ústup státu z tohoto odvětví); domnívám se však, že jsou řešením relativně politicky průchodným. A můžu-li na závěr článku vystoupit z role ekonoma, jsou také řešením, jenž je oproti tomu dosavadnímu i morálnější a spravedlivější.

zdroj: finmag.penize.cz

Sdílet tento článek

Líbí se Vám Pan Občan?


Co si o tom myslíte? komentujte! :)